Jiří Pelikán

Jiří Pelikán se narodil v Olomouci do rodiny uměleckého sochaře Julia Pelikána. Politika přitahovala mladého Pelikána již od studentských let. Po vypuknutí 2. světové války vstoupil do ilegální KSČ a podílel se na odbojové činnosti. V dubnu 1940 byl zatčen gestapem, po půl roce byl propuštěn a čekal na soud. Ovšem místo do soudní síně utekl Pelikán z domova a začal se skrývat. Pod falešným jménem Bohumil Paroulek přežil celou válku bez odhalení. Po válce studoval Vysokou školu politickou a sociální a patřil k čelním představitelům komunistické mládeže. Byl podepsaný i pod hromadnými čistkami studentů a profesorů. Po roce 1948 se také stal poslancem Národního shromáždění. Velký obrat v jeho myšlení nastal po XX. sjezdu KSSS v roce 1956. Více a více se u Pelikána začaly objevovat reformátorské myšlenky inspirované jugoslávským modelem. V roce 1961 byl obviněn z účasti na činnosti tzv. protistátní ilegální skupiny. Nakonec tento atak vůči své osobě přečkal a patřil mezi hlavní demokratizátory 60. let. V květnu 1963 se Jiří Pelikán stal Ústředním ředitelem Československé televize. Jeho zvolení bylo vnímáno jako vítězství reformních komunistů ve vztahu vůči dogmatické frakci. Jak vzpomíná samotný Pelikán, práce v televizi obnášela permanentní boj jeho zaměstnanců s Hlavní správou tiskového odboru. Svým postojem nicméně umožnil prosadit na obrazovku aktuální publicistiku neohlížející se na oficiální stanoviska KSČ. Jeho podíl na obrodném procesu a podpora protiokupačního vysílání v srpnu 1968 stály za jeho odvoláním z funkce ředitele televize v září téhož roku. Po odchodu z funkce byl „odsunut“ na místo emisara v Římě. Tam nakonec v roce 1969 požádal o politický azyl a nadobro tak emigroval. Jeho posrpnový život byl trnem v oku především Státní bezpečnosti. Vedle Pavla Tigrida byl Jiří Pelikán předním Československým exulantem a symbolem nepřátel socialistického Československa v zahraničí. V Itálii začal vydávat společně s Vladimírem Toskem exilový socialistický magazín Listy. Mezi jeho přispěvatele patřili například Ivan Sviták, Vladimír Škutina, Ludvík Vaculík, Václav Havel, Pavel Kohout a další. Jeho proaktivní politika si získala velkou autoritu i v Itálii, kde se stal například poslancem Evropského parlamentu. Později působil také jako člen rady konzultantů prezidenta Václava Havla. O nevraživosti vůči Pelikánovi ze strany StB svědčí i akce s názvem „Vampír II“ uskutečněná v roce 1975. V Miláně mu odeslali 2 agenti StB malou bombu zabalenou do knihy. Účelem nebylo Pelikána zabít, ale spíše ho vystrašit a vyslat jasný vzkaz ostatním exulantům. Zároveň byl v Československé televizi natočen dehonestační pořad o Jiřím Pelikánovi s názvem „Skandál v Římě“.