Anticharta 1977
Československá televize proti Chartě 77
Kampaň proti autorům a prvním signatářům Charty 77 Československá televize zahájila 13. ledna 1977. Už v odpoledních Zprávách byly odvysílány ohlasy kladenských dělníků na článek Ztroskotanci a samozvanci, zveřejněný o den dříve v Rudém právu. Večer v Televizních novinách pak redaktor Josef Morávek ve svém komentáři označil prohlášení Charty 77 za „pamflet“, který „hrubě a lživě pomlouvá ČSSR a revoluční vymoženosti lidu“. Jeho autory a signatáře nazval „zrádci a samozvanci“ a „zkrachovalými organizátory kontrarevoluce 1968“.
V dalších dnech byly ve zpravodajských relacích zveřejňovány protestní rezoluce stranických organizací KSČ a pracovních kolektivů z nejrůznějších závodů, úřadů, nemocnic či škol. Na televizní obrazovce se denně střídali funkcionáři KSČ a političtí pracovníci, kteří se ve svých vystoupeních vyjadřovali o chartistech jako o „rozvratnících“ a „služebnících imperialismu“. Do kampaně byli zataženi lidé nejrůznějších společenských vrstev, kteří – aniž by znali její text – Chartu 77 odsuzovali; odsoudit ji neváhali ani lidé veřejně známí, kulturní pracovníci a umělci.
V kampani proti chartistům pokračovala televize i v sérii doplňků zpravodajských Televizních novin – v Přílohách Televizních novin. Tak byla 24. ledna 1977 odvysílána tisková konference „zástupců pražských pracujících se zahraničními novináři“, kteří vyjádřili své „stanovisko ke kontrarevolučnímu pamfletu charta 77“ a odsoudili „pomlouvačnou kampaň západních sdělovacích prostředků“. O den později byly odvysílány dokonce dvě Přílohy Televizních novin: po 1. vydání Televizních novin Chartu 77 v „příloze“ odsoudili vysokoškoláci a po 2. vydání Televizních novin následovala v „příloze“ reportáž z tiskové konference ministerstva zahraničních věcí, která se zabývala zahraničně politickými souvislostmi zveřejnění a existence Charty 77.
Odvysíláno bylo i několik aktuálních besed. Ta první se na obrazovce objevila 21. ledna 1977, další byla zařazena 27. ledna na konci Televizních novin. Redaktoři Josef Morávek, Oldřich Vejvoda a Dušan Rovenský se tu ve spojitosti s Chartou 77 věnovali helsinské konferenci o lidských právech.
Velká většina pořadů z této kampaně se však v archivu České televize nedochovala.
Lži a pomluvy
20. ledna 1977 byla odvysílána reportáž s názvem Kdo je Václav Havel? Tato desetiminutová reportáž, kterou připravili redaktoři politického zpravodajství a publicistiky, seznamovala diváky s majetkovými poměry rodiny Havlových. Prorektor Univerzity Karlovy Vítězslav Rzounek hovořil o Havlově působení v časopise Tvář a o jeho tvorbě, která „nemá se socialistickou kulturou nic společného“. Na provoz Lucerny v době První republiky a Protektorátu z pohledu proletariátu zavzpomínali její bývalí zaměstnanci. Herci Jan Přeučil a Václav Sloup a ředitel Divadla Na Zábradlí Vladimír Vodička hovořili o působení Václava Havla v divadle.
Další pomlouvačná reportáž následovala 22. ledna 1977. Věnována byla spisovateli Pavlu Kohoutovi a nesla název podle jedné z jeho knih Z deníku kontrarevolucionáře. Jak píše Pavel Kosatík ve své knize Fenomén Kohout (Mladá fronta, 2013), spisovatel „byl zabírán skrytými kamerami StB, jak se prochází na Hradčanském náměstí, venčí psa a věnuje se i ostatní rozkladné a protistátní činnosti“. Tvůrci reportáže si dali záležet, aby divákům vykreslili majetkové poměry Kohoutových, které „převyšovaly běžný standard“. Po odvysílání se diváci ve svých dopisech zaslaných do Československé televize pohoršovali nad tím, jak si může „tak blahobytně žít a přitom být ještě nespokojen“.
V neděli 23. ledna 1977 se na televizní obrazovce objevil publicistický pořad „o činnosti západních špionážních centrál, rezidentech a rezidenturách v ČSSR a lidech, kteří rozvratně působili proti našemu socialistickému zřízení“ nazvaný Vysoká hra. Bez zajímavosti není fakt, že film, který byl natočen již dříve, byl 19. a 20. ledna 1977 přestřihán a zvukově přemíchán tak, aby byl jeho obsah aktuální.
V protichartistické kampani Československé televize se projevilo to, co autoři Charty 77 kritizovali, totiž, že svoboda veřejného projevu byla v Československu potlačena centrálním řízením všech sdělovacích prostředků a žádný politický a filosofický názor vymykající se úzkému rámci oficiální ideologie nemůže být zveřejněn. A text Charty oficiální sdělovací prostředky nikdy nezveřejnily. Dvojnásob pak platilo konstatování Charty, že byla vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy.
Do Československé televize nedocházely jen rezoluce odsuzující Chartu 77, ale objevilo se mnoho dopisů odsuzujících štvavou kampaň. Našli se i pisatelé, kteří požadovali zveřejnění jejího textu a pozvání představitelů Charty do televizní besedy. Takové hlasy však televize nevyslyšela.
Anticharta z Národního divadla
Kampaň proti chartistům vyvrcholila 28. ledna 1977, kdy se v dopoledních hodinách v Národním divadle sešli představitelé československých uměleckých svazů – zástupci spisovatelů, dramatických umělců, skladatelů, hudebních umělců, architektů a výtvarníků se ve svých vystoupeních přihlásili k politice Komunistické strany Československa a „k hodnotám socialismu“, vyhranili se proti autorům Charty 77 a jejím prvním signatářům a odsoudili jejich „rozvratnou činnost“. V hledišti divadla seděli významní představitelé československé kultury, zasloužilí a národní umělci, populární herci, hudebníci, spisovatelé, výtvarní umělci. Z lóží na průběh setkání dohlíželi představitelé Komunistické strany Československa a státu: tajemník ústředního výboru KSČ Josef Havlín, místopředseda vlády České socialistické republiky Matej Lúčan, vedoucí oddělení kultury ÚV KSČ Miroslav Müller, vedoucí oddělení kultury ústředního výboru Komunistické strany Slovenska Rudolf Jurik, ministr kultury České socialistické republiky Milan Klusák a ministr kultury Slovenské socialistické republiky Miloslav Válek.
Na závěr setkání přednesla předsedkyně Svazu československých dramatických umělců, členka ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) a herečka, zasloužilá umělkyně Jiřina Švorcová Provolání československých výborů uměleckých svazů »Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru« (dnes známé pod názvem anticharta), které posléze přítomní umělci na podpisových arších podepsali. Československá televize setkání vysílala přímým přenosem na 1. programu a záznam o dva dny později, v neděli 30. ledna 1977 večer na svém 2. programu.
Po 28. lednu 1977 došlo ke změně charakteru propagandistické kampaně. Štvavá a pomlouvačná hysterie ustoupila do pozadí a sdělovací prostředky žily „provoláním, které učinila celá naše kulturní fronta“ v Národním divadle.
Televizní zpravodajské relace denně přinášely nová jména signatářů. K setkání v Národním divadle se každý den vyslovovaly známé osobnosti: herci Ladislav Pešek, Karel Höger, básník Karel Sýs či spisovatel Ladislav Fuks (tato čtyři vystoupení jsou dodnes zachována v archivu České televize, ostatní se nedochovaly, pouze je o nich zmínka v protokolu o vysílání Televizních novin), dále František Kovářík, Jaroslav Moučka, básník Miroslav Florian, Ilja Hurník či režisér Evžen Sokolovský.
Anticharta v Divadle hudby
Počátkem února 1977 kampaň zeslábla a zdálo se, že se situace uklidní. Dokonce i Rudé právo ve svém úvodníku 2. února 1977 oznámilo, že s kampaní končí – již za tři dny ji ale obnovilo.
V pátek 4. února 1977 se v pražském Divadle hudby sešli textaři, hudebníci a zpěváci zábavné a populární hudby, aby podpořili Provolání československých výborů uměleckých svazů přijaté 28. ledna 1977 v Národním divadle. V publiku zasedla celá pěvecká a hudební špička tehdejší československé populární hudby. S úvodním projevem vystoupil Karel Gott a hlavní projev přednesla zpěvačka Eva Pilarová.
Na průběh zasedání dohlíželi funkcionáři Komunistické strany Československa: vedoucí oddělení kultury ústředního výboru KSČ Miroslav Müller, ministr kultury České socialistické republiky Milan Klusák, vedoucí představitelé monopolních uměleckých agentur Pragokoncert a Slovkoncert, národního podniku Supraphon a ředitelé Československé televize a Československého rozhlasu. Na závěr setkání přítomní umělci podepsali archy s Provoláním československých výborů uměleckých svazů.
Zkrácený záznam z této angažované akce proti manifestu Charta 77 ještě téhož dne odvysílaly Televizní noviny. O dva dny později, 6. února 1977, byl do vysílání zařazen záznam celý. Televizní noviny přinesly k tomuto setkání množství ohlasů, před kamerou hovořili například Milan Lasica, Julius Satinský, Josef Laufer, Jaroslav Balík či Jan Kozák.
Kampaň v Československé televizi po 10. únoru 1977 zeslábla a doznívala jen v reportážích k blížícímu se únorovému vítězství pracujícího lidu a k březnovému sjezdu spisovatelů. Na jaře 1977 byl odvysílán pořad Kdo je Václav Havel, který byl rozšířenou verzí reportáže odvysílané v lednu. V červnu se na televizní obrazovky dostal dokument Atentát na kulturu – o hudebních skupinách Plastic People of the Universe a D 307. Obrazové záznamy byly sestřiženy z amatérského filmu (Československá televize jej uvedla až v roce 1990 v pořadu Televizní klub mladých) a účelově proloženy články z Rudého práva, Mladé fronty a západního tisku. V průběhu roku 1977 byl vyroben a odvysílán pořad Verbíři s pasy USA o „pokusech amerických agentur o špionáž v ČSSR“. Vnitropolitický přehled roku 1977 nazvaný Mír pro patnáct miliónů připomněl setkání uměleckých svazů v Národním divadle.
V dalších letech se Československá televize vracela k Chartě 77 již jen sporadicky; nebylo žádoucí veřejnosti připomínat spoluobčany stojící v opozici proti komunistickému režimu. V roce 1978 pořadem Past v éteru o podvratné činnosti rozhlasové stanice Hlas Ameriky, roku 1981 dokumentem o zadržení francouzské dodávky „s ilegálními tiskovinami“ na celnici v Dolním Dvořišti nazvaným EM 4 přichází, roku 1986 pořadem „o boji příslušníků československé pohraniční stráže proti dovozu diversního materiálu“ Na hranici dvou světů, roku 1988 relací Ideologická diverze o postupu základních útvarů Veřejné bezpečnosti proti projevům ideologické diverze, v dubnu 1989 pořadem Setkání před dnem SNB, kde s novináři hovořil ministr vnitra a v srpnu 1989 diskusním pořadem Náměty k zamyšlení „o činnosti nelegálních a opozičních skupin nás“. Na podzim 1989 pak Československá televize odvysílala trojici pořadů Žháři, Říkají si nezávislí, Kamelot, ve kterých skandalizovala tehdejší opozici.
Text Charty Československá televize před Listopadem 1989 nikdy nezveřejnila.
Televizní vysílání v lednu 1977
První program ČST zahajoval své vysílání v 8.00 (v pondělí dokonce až v 15.00 hod.) a končil nejdéle v půlnoci. V poledne měl, kromě pondělí a víkendů, zhruba tříhodinovou přestávku, během níž se vysílal monoskop s rozhlasovým programem stanice Hvězda. Hlavní zpravodajský pořad Televizní noviny měl svůj čas v 19.00 a ve 21.30. Prime time tedy začínal už v 19.30. Odpolední blok byl věnován Televiznímu vysílání pro školy (TVŠ) a reprízám z předchozího večera. Odpolední vysílání bylo výchovné a vzdělávací. Druhý program začínal vysílat až v 19.00, v pátek a o víkendu „již“ kolem 16. hodiny. Zprávy byly vysílány pouze jednou, a to v závěru vysílání kolem 22. hodiny.
Jaká byla programová nabídka? Z filmové tvorby například vícedílný film Mise v Kábulu (SSSR), seriál Případ Omega (SSSR), Srdce Ruska (SSSR), film o dramatických událostech VŘSR v Moskvě uvedený v cyklu Pro přátele ruského jazyka, Tudy nepřítel neprojde (Rumunsko), Cartouche (Francie) a české Hvězda padá vzhůru, Měsíc nad řekou, Železný dědek. Televizní tvorbu reprezentovalo slovenské drama Portrét hrdiny, inscenace Mozartovské miniatury, cyklus Bakaláři 1977 a Třicet případů majora Zemana, seriál „o vzrušujících osudech příslušníků čs. Bezpečnosti za třicet let našeho života“.
Z hudebních a zábavných pořadů byly divákům nabídnuty: velký revuální pořad Ein Kessel Buntes, přímý přenos z Plesu Květů, písničková soutěž Buřinky a šest krát šest, Zpívá celá rodina, Chvíle pro písničku či cyklus Hudba z respiria. Pro mladé byl připraven Televizní klub mladých (TKM) a pro milovníky krasobruslení série přenosů a záznamů z helsinského Mistrovství Evropy.
Zajímavé jistě je, že během měsíce bylo v hlavním vysílacím čase na obou programech odvysílano 14 filmů „s hvězdičkou“, tedy nevhodných pro děti. Tímto označením se mohl pyšnit například dokument o lidovém umění indických žen či slovenské drama Portrét hrdiny.
Ve vysílání nechyběly pořady Hovoříme o závěrech XV. sjezdu KSČ, Volná tribuna, Škola pokrokových zkušeností, Bezpečnost zasahuje, Kompas, Plamínek, Dnešní NDR, Studio Orenburg či Vedu, vedeš, vedeme. 6. ledna 1977 pak bylo celé večerní vysílání 2. programu věnováno státnímu svátku Kuby.
(zdroj: Týdeník ČST, leden 1977)